V reportáži Olgy Path Štiplové jste si mohli přečíst o dekadentní Limbo Club Night, na kterou jsem se také zašla podívat, z čiré zvědavosti. Mezi vystoupením troubících liliputů a mydlením měsíc nemyté dívky jsem dostala žízeň a rozhodla se zajít si na bar pro gin se Spritem. Netušila jsem, že projít mezi dvěma třípatrovými svícny s desítkami svíček bude jako absolvovat úkol z Fear Factoru nebo Pevnosti Boyard.

Ten den jsem měla nějaké zplihlé vlasy (vtipné, že, když jich mám dvě tuny, jak proboha mohou být zplihlé?!), tak jsem se je rozhodla lehce natupírovat a dát si na ně přípravek ("Nepřibližujte k otevřenému ohni.") na kudrny. Škoda, že nemohu říct, že s tím ohněm to nebylo tak horké.

Celé se to odehrálo během pěti vteřin. Plamen, smrad, hašení ohně prudkým plácáním do mé hřívy a zad, ze kterého jsem se málem skácela na zem, slzy strachu, cesta na toalety v doprovodu Američanky, která byla hlavní hasičkou. "It’s ok, really, it’s not that bad," jala se ujišťovat mne, že to opravdu není tak hrozné, i když jsou dvě třetiny zadních vlasů pryč. Posléze mi začala vyndávat z hlavy obrovské kusy spálených vlasů a černé chuchvalce připomínající spálené zbytky od grilování. Přiznávám, že největší horor byl zážitek samotný, samotná ztráta vlasového porostu mě tolik nepoznamenala. Po zbytek večera jsem se ale nedokázala přiblížit na více než metr k žádné svíčce.

Kolem druhé hodiny ranní jsem se začala pomalu oblékat a odcházet, když v tom ke mně přišli čtyři sekuriťáci:
"To je ona, ta hořela!"
"Ten plamen měl víc než metr, já stál nahoře, sem to viděl!"
"Nic si z toho nedělejte, mně při vaření jednou shořelo obočí."
"Lidi za mnou choděj celej večer, co tu jako hoří." A tak dále.

Doma jsem spotřebovala půl lahvičky šamponu, použila trojitou dávku masky na vlasy a kondicionér. A stejně jsem voněla jak Jan Hus na hranici. Takže kromě nových bot budu chtít k Vánocům i nové vlasy.