Ačkoliv František Fuka píše ve své recenzi jednou větou, že film Heleny Třeštíkové Soukromý vesmír je dokument o rodině, které se za čtyřicet let vlastně nic extra zajímavého nestalo, tak pro nás, kterým je třicet sedm, stejně jako hlavnímu hrdinovi dokumentu Honzovi, je to nejzajímavější film roku. Proč? Protože je o nás.

Tak například já. Narodil jsem se jiným rodičům jinde, ale měl jsem:

• tytéž pleny
• tytéž hračky (i když často dávám k lepšímu smyšlenou historku, že jediná hračka, kterou jsem měl, bylo dřevo na provázku)
• tytéž oteplovačky
• tentýž kočárek

a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho.

Tak třeba:

• měli jsme tutéž černobílou televizi (s projevy Gustáva Husáka)
• tutéž kuchyni, tehdy trendy záležitost.
• taky jsme chodili do prvomájového průvodu
• maloval jsem naproto totožné obrázky kosmonautů (Gubarev a Remek).

Za socialismu moc hraček na výběr nebylo, teď to vypadá děsivě, ale tehdy to nikomu nepřišlo, každopádně týmu tvůrců, kteří film po dlouhých třicet sedm let vytvářeli, to poskytlo možnost udělat dokument pro celou jednu generaci. A že se v roce 1974 narodila spousta dětí. Když všechny půjdou do kina, bude hned na deset nových dokumentů, ale hlavně zažijí doják. Jít musí samozřejmě s maminkami a tatínky.