JAZYKOVÝ KURS

Ivana Chýlková


August 4, 2015
Na letišti seznámení s Patrikem, synem paní Madlen, díky níž jsem se o tomto jazykovém kurzu dozvěděla, rozloučení s mými nejdražšími muži mého života. Patrik mě hned na úvod podrobil křížovému výslechu, kterému anglickému fotbalovému týmu fandím, jaký sport dělám, co mě kromě mé práce zajímá, jaké mám ráda zvířata / nutno podotknout, že mu je 12let /. Podle mých vágních odpovědí bylo znát, že nejsem tak zajímavá, jak mu určitě vylíčila jeho maminka. Let proběhl bez sebemenších turbulencí, jídlo v letadle jsem konzumovala svoje, neboť jak Jeníček říká, stal se ze mě METABOLIC FANATIC.
Na letišti na nás čekal pán s cedulí s našimi jmény..vrhl se na můj kufr, což bylo velice příjemné, neboť vážil 30kg, ale když jsem si všimla jak výrazně napadá na pravou nohu, jako po obrně, tak to už bylo příjemné podstatně míň. Snažila jsem se kufr získat zpět, ale držel se ho jako klíště. Zřejmě si jím pomáhal při chůzi. Já se začala v duchu zaobírat jízdou do Bournemouth, která měla trvat 2 hodiny, Říkala jsem si, že jestli řídí, jak chodí..tak panbůh s námi...Řídil normálně, jen pustil rádio poměrně nahlas a bohužel reprobedny jsme měli s Patrikem u sebe. Zacpali jsme je bundama a taškama, takže došlo k určitému ztlumení. Vyzvedli jsme ještě 2 studenty z Japonska a vyrazili jsme. Cestou jsme usnuli i přes dobývající se zvuk z rádia k našim uším.
Já jsem ubytovaná u paní Ann Smithers. Je to paní, která žije sama, má 3 děti..Její syn má cukrárnu, jedna dcera dělá u policie a druhá, to zatím nevím. Se školou spolupracuje, jestli jsem dobře pochopila, 30let. Včera jí po měsíčním pobytu odjel student domů a já dorazila hned další den. S paní Ann si připadám trochu jako na vojenském výcviku. Sdělila mi, že snídaně je každé ráno v 7.45hod a večeře v 18.15hod. Sprchovat se můžu pouze večer, ráno v žádném případě. Po každém osprchování musím vzít stěrku a sklo od kapek setřít. U jídla jsem pochopila, že vše se dává jen na prostírání z velmi tuhého materiálu. V žádném případě na stůl. Prostírání je poměrně malé, tak mám trochu honičku, aby se mi tam talíř, příbor a sklenička dohromady vešly na plastovou podložku. Jsou to nervy, ale při troše dobré vůle a soustředění to zvládnu. Taky jsem jí oznámila, že nejím nic z mouky a žádné kravské výrobky, což ji rozhodilo, neboť jsem to ve svých požadavcích nespecifikovala. Má pravdu, ale měla jsem dojem, že je to věc domluvy, a že to v Anglii nebude žádný problém. Mýlila jsem se.
Naštěstí má wi-fi, tak jsme si s mými chlapci udělali konferenci a já šla pak spát. tedy před tím jsem se sprchovala tak 3 minuty a 20 minut dělala grunting sprchového koutu. Nejsem tak se stěrkou sběhlá, tak jsem si pořád dělala nový a nový šmouhy. Úplně vyčerpaná z úklidu, nového prostředí a z očekávání jsem si šla okolo 23 hodiny spát. Na mě brzo, ale kupodivu jsem hned usnula..1. den školy:
Ráno u snídaně, byla jsem vzorně v 7.45hod v kuchyni, dostala jsem svůj žitný chleba, který jsem si prozřetelně přivezla z Čech a svůj kozí sýr, rovněž z Čech. Paní Ann mi už včera vysvětlila, že Ray breat, což je žitný chléb, bude problém sehnat, neboť ho nikdo nejí, protože je těžký. Nevím, jestli myslela do žaludku, nebo na váhu. Má pravdu, neboť její bílý chleba, když vyhodí do vzduchu, tak se ani nevrátí. Poměrně záhy mi řekla, že mám na jídlo už jen 2 minuty, že už musím jít do školy, kde je zvykem být 5 minut před vyučováním. Hrkla jsem do sebe ještě hrnek vařící instantní kávy a běžela do školy. U školy, jejíž budova je malinká bylo plno dětí, mých budoucích spolužáků. Patrik na mě mával už z fronty. Šťastně jsem se na něj vrhla a k jeho překvapení ode mě dostal pusu. Na rozdíl ode mě má rodinu velmi uvolněnou, možná prý až příliš, na pokoji bydlí ještě s jedním studentem z Kanady, je to muslim a pořád praská kloubama na rukou i na nohou, to mu prý leze na nervy, což ho chápu, zvlášť, když tomu idiotovi začal hrát telefon v 6 hodin ráno nějakou orientální hudbu. Patrik by rád konverzoval anglicky s kýmkoliv, ale není zatím na trhu o něj velký zájem, neboť je pro ně moc mladej.
Díky rannímu spěchu jsem nechala doma u paní Ann, pas, smlouvu co mám se školou, prostě všechno, co jsem ten den měla přinést. Ranní apel mě tak vynervoval, že jsem se uvedla jako vrcholná popleta. No, nejstarší, takže trochu pomatená.
Seděli jsme spolu s dalšími dětmi na zahradě u školy a pak jsme se vydali ke kostelu, kde vedle něj byla budova, o které jsem se domnívala,že je to fara. Nebyla..Byla to učebna, kde nám rozdali testy, na jejichž vyplnění jsme měli 40 minut. Našla jsem si místo u stolu vedle dvou Italů - Julie a Denira, Abdula z Ománu, Maria- taky z Itálie a Francouze, jehož jméno neznám. Test měl 100 otázek. Rozumněla jsem asi tak 20%. Pak se psala esej na téma - slavná osobnost, nebo co dělám, či nedělám rád. V životě jsem anglicky nepsala ani slovo.
Takže: This person is in Czech republic very famous. He has Talkshow in TV. Every week he has 3 persones- guests. His interwiu are interesant. Sometimes very clever, sometimes very funny, sometimes politicul....it is very good. His name is Jan Kraus. And now surprice..he is too my husband!
Tak tohle je můj anglický intelektuální výron a ještě s pokusem o vtip. Tomu nemůžu odolat.
Pekelně mě rozbolela hlava a v tomto stavu jsme odjeli na prohlídku po Bournemouth. Neustale nám všechno vysvětlovali v angličtině a já cítila, jak by se mozek rád roztáhl, ale moje lebka je pevná a nic navíc nevpustí. Julia- Italka se mě nesměle zeptala, jak mi vaří..bylo jasný odkud vítr vane, protože na mou otázku jak vaří jí, řekla že je to katasrofa, že se to nedá jíst.
Po návratu do školy byl čas oběda, v cafetrii v 1.patře měli pouze sendviče a salát, který jsem si dala. Měli jsme ještě hodinu času, tak jsem statečně vyrazila do města, kde jsem si dala dobrý, ale fakt strašně dobrý double expresso, koupila si půl kila slunečnicových semínek / na celý měsíc/ 1kg jablek, košík nektarinek a vrátila se pyšně, s dospělým pocitem do školy.
Tam nás rozdělili na juniory, se kterými odešel Patrik a já se svými seniorskými spolužáky, kterým je nanejvýš 20 let, šla na ta samá místa, odkud jsem se zrovna vrátila. Prohlídka skončila u moře, kde jsme se rozloučili a já po 20minutovém zírání na moře a přitom si šprťácky opakující slovíčka, jsem se vydala na intenzivní špacír po městě, s cílem sehnat Ray breat. Po 3 bezvýsledných hodinách, s několika kilovým nákupem v tašce, který se mi brutálně zařezával do jednoho, nebo druhého ramene / nestihla jsem si koupit batoh, jak mi radila Monika A./, jsem se doplahočila domů, K večeři byl nástup v 18.15hod, na který jsem byla přivolána jménem a vzápětí silným ůderem do gongu, až se celá baráček strachy roztřásl. U jídla mi paní Ann u řekla, že mám s tím jídlem problém v hlavě, a že je to v tom mém věku častý jev. Za to dostala ode mě knížku o Praze, kterou jsem si s ní prohlížela.... na jakoukoliv zlatou barvu na obrázku říkala, že je to typical russion..a já už nemám sílu jí nic vysvětlovat..tak jsem teď ve svém dívčím pokojíčku a asi se odvážu a odměním se sprchou..
Jen se nesmím v noci moc potit...
5.8.20152. DEN VE ŠKOLE- ZAČÍNÁ VÝUKA..
Mí noví spolužáci jsou převážně z arabských zemi, včetně Ománu, Palestiny, pak jeden Thaiwanec, jeden Číňan, jeden Ital - Mario /znám z předchozího dne od stolu, když jsme psali testy/ 2 Arabky, jedna Španělka - Katiuška, Turkyně -Meulate, pak myslím Francouzska, tu není vůbec slyšet, když mluví a já. Dohromady je nás 14. Všem dohromady je asi tolik, jako mě samotné. No, nenechám se tím znervózňovat. Ve škole jsem neseděla asi 30 let, takže jsem dost překvapená a cítím, že jsem dost podrážděná. Arabští pubertálové, kterým je v průměru okolo 15 let, neustále něco pokřikují, mluví přes sebe,/ samozřejmě arabsky/ hodně se tomu smějí, pokud možno nahlas, čím více, tím lépe.
Otáčím se dozadu jako šprtka, abych dala najevo, že to nepovažuju za standartní chování, ale jim je všechno jedno. Teacher Gerard je Ir, který mluví very slowly,, 50% mu rozumím / si myslím/ a zbytek nechytám vůbec. Třída je hodně malinká, takže je poměrně brzy vydýcháno. Vyučování je od 8.45 do 12.15 hod se dvěma přestávkama. Během vyučování dorazila slečna, která se nás ptala, jestli v sobotu pojedeme na výlet do Oxfordu. No, tak to samozřejmě... K mému nemilému překvapení se přihlásila také arabská pubertální většina. Doufám, že třeba pojedou v jiném autobuse. Katiuška mi pak sdělila, že po obědě má ještě hodinu a ptala se, jestli já taky. Nevěděla jsem, tak šla se mnou k nástěnce a tam jsem zjistila, že máme ještě konverzaci. Výborně..byl čas oběda, který odmítám konzumovat, dojdu si do města na něco, co jídlo aspoň připomíná a počkám na další hodinu.Šla jsem na školní zahradu, mezi ostatní děti, kde jsem potkala Patrika, který se mě ptal, jestli jdu večer na Aquasplash. Řekla jsem, že pro tentokrát bych skluzavky a dovádění v bazénu ještě vynechala. Přišla si sednout ke mě Meulute, která je na tom s angličtinou ještě o něco hůř, než já a dozvěděla jsem se, že je inženýrka, je jí 24let,/ jupíííí, skoro vrstevnice /, a že je tam na půl roku..naštěstí je tam i s kamarádkou... Pak bylo 13 hod a já vyrazila do třídy..s půlhodinovým zpožděním, což jsem zjistila až na místě. Ještě chyběl Mário / je mu něco mezi 35-40 lety/, který umí anglicky taky o něco hůž než já. Šla jsem pro něj na zahradu, kde nebyl. Ve třídě byli trochu jiné děti, ale taky i některé z naší předchozí třídy.
Bylo nás 8, přibyl jeden Arab - Falah. Bohužel na spolupráci jsem ho chytla já, protože jsem si vedle něj sedla. Nechtěl vůbec během zadání úkolu komunikovat, natož aby se na mě podíval. Měl problém se dívat i na učitelku, která mi silně, jak vizáží, tak komunikací, připomínala Jáchymovu učitelku z ECP. Na otázku, kterou slavnou osobnost uznává, tak většina řekla, že nikoho, za to Falah, který zpočátku odmítal odpovědět / zřejmě to bylo pod jeho úroveň/ nakonec řekl, že Katarského prince, protože má peníze.Čili fajn, ne? Pak někdo ještě Ronalda a nějakého motorkáře a Katiuška Lady Gaga. Já nestačila odpovědět, protože byl už konec hodiny. Falah zuřivě vstal, kopl do židle a vyletěl ze dveří. Asi se máme na co těšit.
Po škole hbitě na oběd a po něm na oblíbený výlet za Ray breadem. Tentokrát mi v East food /kde ho mívaj, ale dnes ne/ doporučili krám, který jsem si včera vytipovala na webu. Zajásala jsem a vyrazila na půlhodinovou cestu, abych se dozvěděla, že ho nemají. Koupila jsem si tedy aspoň kozí sýry a hurá do Coven road za paní Ann, protože mi už ve škole začal blbnout telefon, odcházel jas na obrazovce a já přestávala vidět na display, což jsem dost zneklidněla. Doma jsem ho sama zprovoznila / zase jeden zářez k dospělosti/ a intenzivně jsem pocítila, že mám lýtka.Tolik jsem toho nachodila opravdu snad naposledy ve škole. Usnula jsem asi na hodinu zcela vyčerpaná. Po probuzení jsem se rozhodla, že se vydám do města autobusem, s ohledem na má "zapálená lýtka"..Do večeře s paní Ann v 18.15 zbývala hodinka a čtvrt, tak to bych mohla ještě stihnout. Cestou jsem potkala spolužáka Maria, kterému jsem sdělila, že prošvihl hodinu, který o tom vůbec nevěděl. Ukazoval mi svůj rozvrh, kde opravdu měl mít volno. Během hovoru jsem si všimla, že Mario dost páchne.. zřejmě se nesmí sprchovat vůbec../ díky paní Ann aspoň za večerní hygienu /..
Bohužel, během naší voňavé diskuse mi ujel autobus a další jel až za půl hodiny a to by byl na apelplacu v Coven road průser. By nemlátila palicí do gongu,ale do mě. K večeři jsem dostala brokolici a fazolkové lusky na páře, k tomu 3 mini brambůrky a kousínek lososa. Připadám si, jako bych začínala znovu s přísnou fází Metabolic balance, s tou bez oleje. Nevadí, vrátím se jako NÁDHERNÁ TLUMOČNICE.
9.8.2015
Bohužel, nemůžu psát své aktuality každý den, neboť začínám být plně zaměstnaná školou. Nejen, že mám nové spolužáky...., přece jen jsme se dali dohromady, jak jsem nás nazvala, tzv. "old suit", to znamená od 24 let výše, ale dostáváme také "homework". Ty mi překvapivě zaberou 2-3 hodiny mého života. To neznamená, že se učím, ale že se zoufale snažím pochopit zadání , neustálým čtení vět dokola , které jsou složeny ze slovíček, které jsem nikdy před tím neviděla. Používám k tomu různé slovníčky a překladače a výsledkem je, že polovinu úkolu mám 100% blbě. Nejsem zvyklá prohrávat v takovém poměru. Dokonalost nesnáším, ale co je moc, to je moc. Vždycky se šprťáckým pocitem / který neznám ani z dob své školní docházky/,kráčím do školy, abych pak zjistila, že předchozí neúspěch nebyla náhoda, ale standart. Arabský pubertálové chybují podstatně méně a při zjištění, že úkol píšou těsně před hodinou, což znamená 5 minut,/chyby skoro žádné/, vysvětlila jsem si to následovně..u testů zřejmě schválně dělali, že to neumí, aby se nemuseli učit. Tohle vysvětlení mi přineslo okamžitou úlevu.
Naše Old suit má výsledky homeworků podstatně horší, ale zato jsme třeba v hodinách hrozně snaživí, zatímco Mohamedi, Omaři,tataři a já nevím co, se válí po stole, pospávají, pořvávají svými zvučnými, přeskakujícími hlasy, nebo jsou na telefonu a poslouchají hudbu.Můj oblíbený Falah v odpolední konverzaci, kterou máme s teacher Lorain / to je ta co je podobná Jáchymově učitelce z ECP/ další den musel spolupracat s Katiuskou, což ho uráželo a ponižovalo natolik, že další den už nedorazil vůbec. No, a hned je v class příjemnější atmosféra. Náš irský učitel Gerard je jako z nějakého britského staršího filmu, nebo z nějakého románu. Mluví very slowly, na kalhotech na zadku má zbytek staré žvýkačky, o které neví určitě delší dobu, neboť získala stejný lesk jako jeho tesilové kalhoty. Zatím je nosil celý týden, tak uvidíme, jestli s nima strávíme celý kurs, nebo dorazí v něčem jiném. V pátek jsme s ním měli pohovor face tu face, což prý bude, jak jsem pochopila, snad každý týden. To znamená, že s každým odejde individuálě do jiné třídy a ptá se, co je ok, co nám vadí, jestli rozumíme tomu co se učíme, jestli má něco změnit atd. Já typicky českým způsobem jsem jemu polichotila, sebe mírně pohanila a o řvoucích arabácích jsem pokrytecky mlčela...proboha, tak je snad v tý třídě taky, ne? Nechci žalovat...ach jo...jsem sračka.. Katiuska,/ španělka, terapeutka, pracující s dětmi s downovým syndromem, autisty a s ADHD a jako další práci, učící arabské děti španělsky, čili trochu ponětí o nich má/ šla po mě, tak mu samozřejmě sdělila, že ji jejich chování ruší, a že je to pro zbytek třídy velmi obtížné a nepříjemné. Sedla si do lavice a sdělila mi nové slovíčko, které se díky tomu od Gerarda naučila a to je DISRESPEKT. Gerard po rozhovoru s ní hned dorazil do třídy a sdělil pubescentní skupině, že nemají mluvit a když, tak jen anglicky a to i mezi sebou , že se chovají neomaleně atd......Kupodivu to zabralo a konečně, aspoň do konce hodiny drželi hubu...uf..jaká to úleva...a my mohli dělat úkol v klidu. Přineslo to své ovoce, protože 2 největší puberťáci po pauze už do třídy nedorazili vůbec...Jupiiiii
Tak jsem zjistila /teda to vím...nejsem se sebou první den/, že jsem dost soutěživá. Měli jsme říkat, kde je ve kterém slově akcent, jestli na prvním, nebo druhém místě. Gerard vždycky řekl slovo nahlas a já šťasně vyštěkávala / stejně jako před tím, při jiných úkolech, arabáci / : first... first...second...first , tak snaživě, že jsem byla pochválená....superkráva....ale very happy..aspoň něco, když nic jiného. Teď totiž začínám být ve stadiu, že ztrácím i to minimum, co jsem ve své angličtině, pokud tomu můžu takhle vůbec říkat, měla...Myslím, že na konci kurzu nebudu vědět, ani jak se jmenuju... Pak jsme hráli společně hry, po dvojicích, které se postupně střídaly, s různými tématy na rozhovor..no, tak to Ivanku taky hodně bavilo, hrála si jako malá holka, na maminku, únosce, managera, dítě, opilého číšníka...
Po škole jdeme vždycky s Katiuskou, Máriem - smraďochem /Jáchym mi zakázal mu tak říkat/ na oběd. Ale je pravda, že tak intenzivní odér, jako tehdy večer už nemá. Ještě se k nám přidala Violet - Ruska - z vedlejší třídy. Máriovi kurs zaplatil jeho zaměstnavatel, neboť jak jsem pochopila, jezdí pracovat občas do Irska, na Sibiř atd...opravuje něco, ale co, to jsem zatím nepochopila...zjistím..
Tam si vždycky sdělujeme dojmy ze třídy a z našich rodin. Moc se to neliší. Vioteina domácí, zamyká kuchyň, takže, když si domů něco přinese a potřebuje to dát do lednice, má smůlu. Když se ptala, kde by si mohla vyprat, řekla, že jí vypere s ostatníma věcma ostatních studentů / bydlí tam, sice v různých pokojích, ještě 2/ to bych se zbláznila....Máriovi ráno udělají jenom čaj.. večer mu udělali špagety, což bylo, po tom co u našeho Itala měl celý šťastný Spagetti Bolognese, jako výsměch. Nejlépe je na tom Katiuska, ta si ubytovaní sehnala přes airbnb. Je to takový malý hotýlek, penzionek, dělají jí snídani, podle toho co chce, na pokoji má koupelnu, kde se může sprchovat kdy chce a jak chce, dále tam má ledničku, mikrovlnku, konev na vodu a jako vrchol je,že je to v centru a kousínek od moře...Kdybych nebyla tak snaživá a nechtěla žít v rodině a hlavně s ní MLUVIT, / netušila jsem, že se budu snažit naše styky, ve výsledku, minimalizovat / mohla jsem si taky užívat...Nevadí, příště.
V pátek jsem se po obědě s naší skupinou rozloučila,ostatní šli na odpolední siestu před naším večerním srazem, a já vyrazila za svým programem. Někdo dělá jógu, někdo chodí po památkách a já jedu svůj southbournský evergeen -Ray bread. Už se mi po něm stýskalo. Ráno u snídaně jsem krájela už hodně tenký krajíčky, aby mi v nejhorším na další den zůstala aspoň patka. Když jsem dožvýkávala poslední kousky a zapíjela vařící rozpustnou kávou, zeptala jsem se paní Ann, jestli si můžu vzít ovoce. Řekla,že ano, že je za mnou. Byly tam pouze mandarinky a strašně malý jabka - od pohledu velmi moučný, znám tu chuť na jazyku velmi dobře z dětství. Sdělila jsem jí, že bych radši nektarinku..tu prý nemá...ale máte...u ledničky.. To už vstala a řekla ..its my nektarin....já-ok..Ann - come back..i give you my nektarin...Já - its problem? Ann znovu...I give you MY nektarin..
No výsledkem bylo, že jsem si domů přinesla opětovně mnoho nektarinek a vynikajících šťavnatých jablek. Jak se člověk může radovat z mála.
Ale abych se vrárila mému odpolednímu výletu. Nebudu zdržovat. Byla jsem ÚSPĚŠNÁ!!!!! Byl schovanej v polským obchodě, spolu s dalšími ray bready, čili jsem si mohla vybrat???
Při zpáteční cestě jsem nakoupila výše zmíněné ovoce a do baráku jsem vběhla s chlebem nad hlavou a s pokřikem I am Winner!!!! V kuchyni nebyla paní Ann sama, ale se svou dcerou policajtkou, která ráno skákala svůj první skok z vrtulníku. Tak jsem jí pogratulovala a řekla jí. že je HERO.../ještěže kluci hráli ty computerový hry a já karty, kde mi každou chvíli napíšou, že jsem Winner..možná proto je hraju/. Musím říct, že mě paní Ann dojala, protože na mě myslela a taky přinesla domů Ray braed. Takový ten vlhký, zatavený v celofánu, ale to je jedno, snažila se. Jeden gong odpuštěn!! Najedla jsem se s nima, bavily se jen mezi sebou, do toho hrálo poměrně nahlas rádio..to hraje tady pořád, protože paní Ann spolu s ním soutěží, takže v tý době na ni nesmím mluvit. Dává mi to poměrně razantně najevo zdviženým prstem u úst a hlasitým PŠT!!! Vychází to většinou na dobu naší snídaně, takže ten účel povídání to příliš nesplnilo. Ale myslím, že naše světy jsou natolik rozdílné, že to vůbec nevadí.
Večer jsme měli sraz s K.M.V. a přidal se k nám Ital Simon, ten ale už pozítří ojíždí, v River baru, nahoře nad pláží a pak jsme se šli projít po pobřeží.
Ráno jedeme na výlet do Oxfordu , no a já si připadám bez mého parťáka, tak trochu opuštěná. Přece jenom ta neustálá sháněčka mi dělala jistou společnost. Teď už vím kde můj ray bread bydlí / shop Polish delicates/..čili musí si najít jiného společníka!!