Podací lístek do pekla

Podací lístek do pekla

časopis Quo 2000

Dělat rozhovor s Janem Krausem je jako dát si ledovou sprchu po dlouhém rochnění se ve vaně příjemně teplé vody, kdy jste se nechali drbat na zádech a labužnicky dloubali maliny z horké vanilkové zmrzliny. Jste příjemně ukolébáni i občerstveni, lehce rozbolavělí od smíchu a odhodláni vzít na milost všechnu tu mizerii kolem. Bonus navíc – zatímco ostatní lidé se prý Jana Krause bojí, vy jste se královsky bavili.

- Asi před rokem jste opustil pozice "alternativců" a vplul jste do centra zájmu přímo masového. Navíc cestou přímo brutální – stal jste se moderátorem. Vám nevadí, jak mizerný zvuk u nás to slovo má?

Ale to je právě to, co mě nejvíc rajcovalo! Když jsem řekl kolegům, že budu moderovat v televizi, brali to jako velezradu. Jako bych se dal ke gestapu. Taky mi to přišlo dobrodružné – jako ohlas na první pořad mohly taky přijít tisíce dopisů: táhněte do háje s Krausem! Sám jsem si moderování představoval jako něco hrozného, ale byl jsem přesvědčený, že neudělám nic z toho, co jsem na téhle profesi vždycky nenáviděl. 

- Neobáváte se, že vaše tvář spadne do moderátorské škatulky a jako herec si už neškrtnete? 

Jednak já pracuju s kolegou Ornestem, který jistě ohlídá, abych se nezvrhnul v moderátora, jednak nedělám divadlo jednoho herce, takže lidi nechodí na Krause, ale na nějakou hru, která je buď baví nebo ne. V jedné divadelní hře ostatně přicházím na jeviště s kostrou své bývalé milenky. To je pro fandu Sauny docela slušná pecka, ne? 

- Nejenže hrajete divadlo a píšete divadelní hry, ale teď jste po dlouhé době natočil se slovenským režisérem Martinem Šulíkem film. Stýskalo se vám v uplynulých letech po filmování? 

Film to je pro mě tak nesnesitelná práce, že mě fakt musí hodně chytit, abych se do natáčení vrhnul. Nebo ho musí dělat kamarád. 

- Tohle byl který případ? 

Jde o čtyři povídky, mapující impozantním způsobem historii Slovenska posledních třiceti let a scénář mě tak fascinoval, že jsem do toho šel s ohromnou vervou a toho notorika žijícího se starou matkou bych zahrál I zadarmo A protože jsem Martina Šulíka neznal, říkal jsem si: až ho poznám, to bude určitě ta daň – krásný scénář s nesnesitelným idiotem v horách. To už jsem taky zažil. Ale k mému úžasu se to nestalo. Šulík je ohromný, moc jsem se s ním nasmál. 

- Kromě "uměleckých" profesí jste dělal taky daňové poradenství a organizoval veletrhy. Jak jste k tomu, proboha, přišel? 

Moje další profese vyplývají z mého ideálu dělat co nejvíc věcí sám. Tím nemyslím jako jediný, ale nezávislý. A protože jsem v roce 1990 na místní poměry uměl slušně s počítačem, udělal jsem si kurz podvojného účetnictví. Bavilo mě to, ale po čase jsem zjistil, že jsem závislý na úřednicích, což mi bylo odporné. Pak mi jeden z mých klientů nabídl, abych se s ním zúčastnil konkurzu na pořádání stavebních veletrhů. Rád jsem souhlasil, protože stavařina pro mě byla španělská vesnice. Tudíž výzva. 

- Takže do budoucna nelze vyloučit Jana Krause jako včelaře nebo kosmonauta? 

To první můžete vynechat rovnou. Včely jsou lehce nebezpečné. A kosmonauta taky. Ale připomíná mi to, jak strašně obdivuju letadla a jak strašně se v nich bojím. Vyřešil jsem to koupí leteckého simulátoru-stíhačky do komputeru. A za jedno léto jsem s tornádem natrénoval vzlétnutí a přistání. Ale bombardovat bych s ním nemohl. Teď mám v plánu se naučit dopravního boeinga, abych mohl vozit lidi. 

- Myslela jsem, že vaše "neumělecké" zaměstnání byla z nouze ctnost, protože jste nemohl dělat, co jste chtěl. 

To ne. Já jsem se vrhl na účetnictví poté, co jsem rozpustil divadlo Těšil jsem se, že budu dělat něco, co se dá racionálně změřit a spočítat. Herci takové vyvážení v určitém slova smyslu potřebují, protože jinak jim hrozí, že se ze své práce zblázní. 

- Jste hrdý na to, že jste nikdy nebyl nikde zaměstnaný. Ale dokázal byste se vůbec s kolegy snést? 

Nedokázal. Já se snesu jen s pracovními týmy, kde se hned na začátku zjistí, s kým mi to nepůjde a pak demokraticky nabízím, že buď půjdu já nebo on. Potom jsem schopen vydržet dlouho. Jsou jedinci, s nimiž dělám divadlo dvacet let. 

- Lidé se vás prý bojí. Těší vás to? 

Vím o tom a je mi to jedno. A rychle poznám, kdo se mě bojí. 

- Musí být lákavé toho využít, ne? 

Pozor, to že se vás někdo bojí, neznamená, že vám uhne! Naopak, začne vás za svůj strach nenávidět. Ale já jsem zastánce valícího se kamení, nebojím se střetů, ani otevřených. To jsem se naučil už za komunistů na poště. Znáte to, všichni jsme stáli v řadě a dáma za okýnkem z nás dělala idioty – česala se, malovala, lakovala si nehty. A já hned začal křičet, a volal jsem ředitele. Jednou jsem zjistil, že u okýnka místo tužky visí jen provázek. Ptal jsem se: "Kde je tužka?" "Není", říkali mi. Šel jsem za ředitelkou a začal jsem na ni řvát: snad se mi nesnaží naznačit, že naše socialistická společnost nemá na to, aby u okýnka byla tužka? Vytáhla svého stříbrného parkera a já řval dál: "Ne, takhle ne, na provázku!" Ona šla, přivázala parkera na provázek a já jsem tam s ním vyplnil nějaký podací lístek do pekla. 

- Je to pro vás hra nebo boj? 

Někdy oboje. Podívejte, ten čas, co jsem tady na světě, nehodlám trávit jako rukojmí takových kreatur. A když už, tak ať na mě mají vzpomínku do památníčku. 

- Jak často vám lidé říkají, ať jdete do politiky, když máte tolik výhrad? 

To slýchám jedině od politiků a vnímám to jako frázi. Už komunisti říkali: "Pojď k nám do strany! Jinak to tady nebude k ničemu." Což nikdy neudělám hlavně proto, že pro mě není ani na vteřinu přijatelná představa, jak se při hlasování podřizuju rozhodnutí stranického předsednictva. 

- Zlidšťují se vám politici, když se s nimi setkáváte ve svédalší talk show "Další, prosím"? 

I když jsem vyznavačem zásady, že se s dotyčným politikem poznáme až v pořadu a po jeho skončení se zase rozejdeme, samozřejmě vás setkání ovlivní. 

- Nevěřila jsem svým očím, když se v pořadu ze Stanislava Grosse vylíhl vtipný a zábavný chasník. Jak jste to dokázal? 

Váš původní dojem z něj je stejný jako můj. A za tu proměnu si mohl sám! Já mám na tom jedinou zásluhu, že mě baví, když potkám člověka, který si chce hrát. Nejhorší jsou ti, co pořád chtějí ponaučení, slušnost, korektnost. Z těch čouhá ohromná nuda. 

- Z otázek v rozhovorech s vámi cítím obdiv autorů k vašemu kverulantství a taky cosi jako úlevu, že to někdo zařídí místo nich. Stává se vám, že vás okolí využívá? 

Jestli ano, je mi to jedno. Já si dokonce ani v ten okamžik nejsem schopen říci: s-tímhle-nesouhlasím-a-proto-proti-tomu-vystoupím. Něco se stane a já jdu impulzivně do toho. Někdy se uválčím až do úplného vyčerpání. Jsem pes, který když chytne kost, tak drží. 

- Když vám přijde instalatér a zprzní vám koupelnu, jste přesto schopen jít s ním jít na pivo, protože je to sympatický člověk? 

Když je to zábavný člověk, já často ani nejsem sto mu sdělit, že mi zprznil koupelnu. A instalatéra, o jakém mluvíte, jsem skutečně měl. Vždycky přišel ožralý a hned si řekl o štamprli "na zklidnění". Pak se v zablácených pohorách postavil do vany a vyprávěl mi o Přemyslovcích. Když došel k Přemyslovi Otakarovi II.,začal mlátit sprchou o vanu. A já fascinovaný koukal, jak vana praská a odlupuje se z ní barva. Nikdy bych už od něj nechtěl nic opravovat, ale na ty Přemyslovce do smrti nezapomenu. Za ty jsem mu vděčný. 

- Takže Přemyslovci plně vyvažují tu zničenou vanu. 

No, ale pozor, já mám dny, kdy jsem evidentní slaboch. To zjistím záhy: přijdu někam do krámu, tam mi řeknou: "Vypadni!" a já jdu. A jsem tak zesláblý, že se chovám celý den jako onuce.

- Řekla bych, že bojovnost vyžaduje dostatek sebevědomí, aby to člověka nesmetlo při prvním nárazu. Máte ho dostatek? 

Maminka I otec nám vždycky vysvětlovali, jak jsme ohromní. A dělají to dodneška. Pokaždé když se narodil jeden z mých synů, prohlásili: "No, ten je opravdu nadprůměrný!" Ale nejednali s námi jako s princátky. Vychovávali nás poměrně tvrdě. Říkali: "ty bys mohl, kdybys chtěl" a "podívej se na tamtoho"... Nikdy nebylo nic dokonalé. 

- Vaši sourozenci jsou ve srovnání s vámi taky takoví bojovníci? 

Ivan, který žije v Paříži, zrovna nedávno hrozil nějakými žalobami Mercedesu. My s tím nemáme problém, svět je náš. A I když boj nedopadne dobře, jedno máme jisté – dobrý pocit, že jsme sebou nenechali manipulovat. 

- Dokážete ještě vůbec rozlišit, jestli nejste otrokem své bojovnosti? Umíte ustoupit? 

Já se se sebou snažím pracovat. Nejhorší je ten první nával. To už vím, že je dobré ho překonat a počkat na druhou, klidnější fázi. A když se třeba někdy ovládnu, z nějakých vyšších principů mravních, jakože si řeknu – tenhle člověk má zásluhy, a I když se teď chová jako prase, ty bys mu to teď měl odpustit – tak se za to chválím. Říkám si: to seš šikovnej, Jendo, že se tak držíš! Zrovna tak ale dovedu někomu odpustit spoustu prohřešků jen proto, že pro něj mám slabost.

- Těší mě vaše důslednost. Totiž, že bojujete I sám se sebou. 

A jak často! Se sebou vedu ty nejvíc zničující boje. 

- Umíte být spokojený? Já myslím, že to je přece taky umění, I když u nás nedoceněné. 

To umím. A časem budu protivný na každého, kdo mě bude v mé spokojenosti rušit. Čím jsem starší, tím víc mám různých zvyklostí a ceremonií sám se sebou. To mi připomíná mého otce, který například nesnesl, aby mu někdo sáhl na obličej nebo na hlavu. Takže když u nás byla návštěva, přišel jsem k němu a dal mu přátelsky zezadu ruku na zátylek: "Tak co Oto?" Hrozně mě bavilo, že se před tou návštěvou musí chovat slušně. 

- Jak odpočíváte od vztekání se? 

Jsem schopný se zcela ponořit do Internetu. Tuhle jsem celé hodiny pročítal stránky o pokusech s prasaty. Byla tam vyfocená s maskami s rajským plynem na rypácích. To bylo fascinující. Nebo mám oblíbené stránky jednoho stavebního družstva nájemníků. Už je tam všechny znám a jsem vždycky celý lačný, co bylo nového na schůzi. 

-A co takhle sport? 

Rád se koukám na fotbal I na hokej, hlavně na mezistátní zápasy. 

- Ptám se, protože zrovna ve sportu jsme my Češi, jak známo, největší vlastenci. Jak je na tom kritik vašeho formátu s vlastenectvím? 

To je problematické slovo. Na jednu stranu by mělo patřit k samozřejmým ctnostem každého člověka, na druhou z něj jde strach, protože s výkřiky o vlastenectví se páchaly často ty nejhorší zločiny. Já vždycky říkám, že tohle je krásná země, ve které je hodně hnusných lidí. A stačilo by, kdyby se přiblížili obrazu té krajiny aspoň z desíti procent. Nikdy jsem si ale nemyslel, že Češi jsou blbí nebo prolhaní. To jen komunisté zdevastovali populaci jako špatní rodiče zničí rodinu. Kdyby místo komunistů vychovávali těch deset miliónů lidí moji rodiče, to byste koukala, kolik dobrých lidí by tady bylo! 

- Ale přece jen – nelitujete, že neposíláte e-maily svým sourozencům z nějakého pěkného místa třeba ve Švýcarsku? 

Slovy Edith Piaf – nelituju ničeho. A mimo jiné, padesát let zaběhaný systém v sobě nese kus nudy, zatímco tady,v rámci toho marasmu, je docela dost zábavy. I když specifické.

MARTINA COUFALOVÁ 

Jan Kraus (47) je synem publicisty, který přežil koncentrační tábor v Osvětimi. Jeho nejstarší bratr Ivan emigroval do Paříže a píše humoristické povídky, sestra Eliška žije v Bogotě, další bratr Michael publikuje v USA politologické studie. Nejmladší sestra Kateřina zemřela v téže zemi na rakovinu. Jan Kraus má za sebou účinkování v řadě filmů: Lišáci, myšáci a Šibeničák, Spalovač mrtvol, Dívka na koštěti, Evžen mezi námi, Copak je to za vojáka, Lekce Faust, Hanele. Hrál v divadelním souboru Bouře a v Náhradním divadle. V divadle Na zábradlí se už pátým rokem hraje jeho hra Nahniličko, s níž se umístil jako druhý v soutěži dramatiků o Cenu nadace Alfréda Radoka. Autorsky se podílel na cyklu pro ČT Dvaadvacítka.