Pořád se stydím

Rozhovor, který jsem vedl s Vlastimilem Brodským


Pořád se stydím. A je to dobře.

23. prosince 2000

"Ani jsem vás dneska nečekal," uvítal Jana Krause Vlastimil Brodský ve dveřích své chalupy.

"Ani jsem vás dneska nečekal," uvítal Jana Krause Vlastimil Brodský ve dveřích své chalupy. "Myslel jsem si, že máte teď jiné starosti." "Vy o tom víte?" "Můj syn Marek mne informoval. Konečně se někdo proti nim kategoricky postavil." "To víte, když nám politici kradou televizi..." "Mne také popuzují svým jednáním, svou nemorálností a bezcharakterností. Když jsem vystoupil na Václaváku při akci Děkujeme, odejděte, byl jsem pro ně strašně špatný. Pro Klause i pro Zemana." "No jo, na kritiku jsou oni alergičtí." A dva muži u dřevěného stolu uvnitř venkovské chalupy se dali do řeči. O dětství, o divadle a o politice.

J.K. Znám vás od úplného dětství. Provázíte prakticky celý můj život. Usínal jsem s Hajajou, pak jsme se potkali, když jsem hrál dětské role ve Vinohradském divadle. Sledoval jsem vás jako herce celý život. A teď mám takový pocit nespravedlnosti vůči sobě. Mám pocit, že věkem od sebe nejsme daleko. Cítím se jen tak o dva roky mladší. Ale přitom si říkám, co vy jste všechno vlastně v životě stihl. Nemáte také dojem, že k stáru člověk ty starší nějak dohání?

V.B. Netušil jsem, že to máte tak těžké. Pro mne je ovšem radost to poslouchat. Fakt je, že nemám takový ten subjektivní pocit stárnutí, to jenom v těch momentech, kdy mám iktus. Ale to je věc dispozice. Schopnost komunikace, kontaktu a společenského interesu. Je věc náhody, zda ji máte, nebo ne. Ostatně, celý život je věc náhody. Stejně tak i moje dispozice herecké.

J.K. Vy jste byl prý stydlivé dítě. A já mám takovou tajnou teorii, že herci, co se nestydí, bývají často těžko stravitelní.

V.B. No, lidé, co se nestydí, jsou nejhorší.

J.K. Zůstaňme radši u herců. Zábrana, kterou překonávají, je možná pro jejich vývoj a snažení pozitivní. Myslím, že herci, kteří tuto zábranu nemají, jsou opravdu horší.

V.B. Nevím, zda to, co tu říkám, není subjektivní. Možná tu říkám blbost, protože obhajuji, a libizuji sám sebe. Já se stydím. A když se stydím, tak si říkám, že je to dobře, že bych jinak asi hrál o něco hůře. Ale jak víme, že ti, co hrají lépe, se vůbec nestydí?

J.K. Ale u některých herců si říkám - ty teda hraješ, že se nestydíš.

V.B. Ono se často u herectví říká, že se člověk má zbavit studu. Vzpomínám si, když mne E. F. Burian hnal v Déčku poprvé na jeviště, jak jsem ještě cestou po schodech k jevišti uvažoval o tom, jestli nemám z divadla utéct, a říkal si, už sem, vole, nikdy nesmíš. Nesmíš!

J.K. Dospěl jste po čase k troše rutiny? Už jste tam chodil klidnější?

V.B. Myslím, že ne, přemíru studu a zábran jsem si zachoval. Ono se jí pravděpodobně nejde zbavit, člověk by se odzbrojil, třeba je to něco, co potřebujete k své činnosti. Vím, že byli kolegové, kteří třeba dělali maskota národnímu mužstvu hokejovému, nikdy neprojevili nějakou miničástečku studu, byli na jevišti velmi suverénní, ale byli špatní. To říkám nerad.

J.K. Co mne také na vás zaujalo: jste trochu unikát v českých divadelních poměrech. Od roku 1948 jste byl jen v jednom a stále v tom samém divadle.

V.B. Nevím, jestli je to nějak unikátní, protože právě tak je v jednom divadle bývalá ředitelka Jirásková, a určitě se najde ještě pár takových herců. A unikát je to sporný - je otázka, jestli jsem nebyl trochu dezorientován, když jsem to divadlo kdysi neopustil. Například v dobách Gottwaldova zetě Čepičky. Tehdy udělali z Vinohrad Armádní divadlo. A já si myslím, že ode mě bylo sobecké, že jsem odtamtud neodešel. Nepochopil jsem zcela jakousi mravní povinnost jít do hajzlu.

J.K. Bylo to vaše nejhorší období?

V.B. Pro mě vlastně ne, když na to koukáme objektivně, protože já měl zase kliku. Nejsem předurčen - ani jako herec - k hrdinství, k demonstrativnímu projevu. Takže když se hrála Mladá garda, nepřipadalo v úvahu, abych já hrál Oleg a Koševého. Režisér mi tehdy řekl památnou větu: Hele, ty vole, až mě budou popravovat, tak jdi až dozadu, ať na tebe není vidět, protože bys byl k smíchu. Byla to klika, že jsem nemusel hrát takové hurá hrdiny. Takže jsem se skutečně ani nijak zvlášť netrápil. A když se to pak přehouplo do demokratizačního procesu, tak mně začalo být úplně fajn, protože jsem dostával samé velké úkoly.

J.K. A které období bylo pro vás nejkrásnější?

V.B. Asi právě to, když jsme po odchodu té vojenské stupidity začali hrát nádherné věci. Navíc jsem se tehdy cítil na vrcholu sil, tvořivosti. Uváděli jsme tehdy také hru Vím, že nic nevím, o Sokratovi, a bylo to něco tak vzrušujícího...

J.K. Máte tuhle hru zvláště v paměti?

V.B. Jako velice výlučnou. Hráli jsme ji v období dubčekiády a reakce hlediště odpovídaly té výjimečné době a situaci. Hra měla pro diváky velký význam a měla silný dopad na národ. Každý den třeba dvacet potlesků na otevřené scéně. Stejné to bylo u hry Válka s mloky a s některými dalšími, které hovořily víc, než bylo dovoleno. Cítili jsme se jako bohové, kteří rozsévají štěstí a orientují lidi...

J.K. V roce 1989 byli herci zase šiřiteli - tentokrát sdělení, že skončil komunismus. Jak jste se cítili? Znovu jako bozi?

V.B. Pokud budu upřímný, měl bych se přiznat k tomu, že jsem přecenil funkčnost poslání hereckého stavu. Byl jsem tehdy nesmírně optimistický. Ale současná forma demokracie je pro mne neakceptovatelná. Jsem strašně zklamán

J.K. V roce 1990 jsme všichni věděli, že jsme teprve na začátku. Kdy jste začal zklamání pociťovat?

V.B. Měl jsem k našim vůdčím politickým osobnostem apriorní důvěru. Ale pomalu jsem ji ztrácel kvůli jejich postojům.

J.K. Kdo vás zklamal? Klaus?

V.B. Taky, samozřejmě, všechny špičky. Připadá mi naprosto paradoxní, když se dnes předseda vlády neomluví ani na základě soudního rozhodnutí. Naprosto nepochopitelné.

J.K. Nepřipomíná vám to ty staré papaláše, kteří kdysi dirigovali Vinohradské divadlo?

V.B. Ano, možná ano. Ale tehdy měli brutální pravomoce. Tehdy jsem nemohl jít na Václavák říct studentům, že mají recht. Neriskoval bych to.

J.K. Vím, co myslíte. Oni měli brutální pravomoce. Mocenské. Dnes máme už tu výhodu, že si můžeme povídat o tom, že nám lezou na nervy. Ale proč jste se mě dnes při příjezdu ptal, zda mne ještě nezavřeli?

V.B. Možná jsem to přehnal. Možná vás v současné době ještě neuvězní. Ale na druhé straně, projevy státníků mají tolik symptomů diktátorství, že se obávám jistého nebezpečí, že se z demokratizačního snažení vymkneme pod vlivem nějakého velmi schopného politika, který dovede deformovat skutečnost.

J.K. Charaktery jsou stále podrobovány zkouškám...

V.B. Je to těžké. Nedávno se mne v jedné debatě ptali, zda jsem byl volit. A já řekl - nebyl. A tak mi vytýkali, že nejsem politicky angažovaný. Že každý umělec musí být angažovaný. A já namítal: byl bych, kdybych se mohl ztotožnit s názorem nějaké partaje nebo někoho důvěryhodného. Ale mám svá mravní kritéria a své etické principy, které chci ctít. Proto jsem nešel volit. V tomto případě mi to připadalo více charakterní, než tam jít.

J.K. Necháme zase na chvilku politiky. Hrál jste ve více než stovce filmů. Prý si fakt považujete tak pěti. Je to pravda?

V.B. Je to pravda. Jsou to ty, které se povedly z hlediska kumštu - ale zároveň ve smyslu poslání. Třeba film Bílá paní nebyl nijak zvlášť vynikající, nicméně byl otevřeně adresný na blbost papalášů - a také vzbuzoval obrovské sympatie. Menzelovo Rozmarné léto zase nebylo nějak bouřlivě protestní, ale bylo velké ve svém uměleckém dopadu.

J.K. Máte i pět nejhorších filmů?

V.B. Vlastně ne. Všechny blbosti, u kterých člověk ulétl, rád zapomene - a diváci na ně naštěstí také rádi zapomenou. A mne, jak už jsem říkal, navíc dávali na ty popravy dozadu. Jednou se na mne řítil takový stupidní seriál a já neměl odvahu a sílu jim říct, že je to krávovina. A tak volali a volali, Terezka brala telefony a říkala smluvené heslo: Tatínku, volá mafie! A já odpovídal: Výborně, nejsem doma. A podařilo se mi se toho zbavit.

J.K. To bylo také hrdinství, vyhnout se některým rolím...

V.B. Žádné hrdinství, člověk používal různé kličky, aby si neublížil. Srabské to bylo.

J.K. Chtěl jsem vám ještě říct o jedné své silné vzpomínce: jako patnáctiletý jsem s vámi na Vinohradech zkoušel jednu hru. Jestlipak víte, kterou?

V.B. To nevím.

J.K. Právě tu, o které jste tak nadšeně hovořil: Vím, že nic nevím. Vy jste hrál Sokrata, Chramostová Xantypu, Hanzlík jednoho ze synů - a dalšího jeden takový prcek. Myslel jsem, že si ji nebudete pamatovat - a teď mne fascinuje, že hra, která na mne udělala osudový dojem, je tak důležitá i pro vás. A znáte konec té hry? Když jste říkal Chramostové, aby si vedle vás sedla a naposledy přeříkala vaši modlitbu? Já vám ji mohu říct: "Milovaný pane, i vy všichni ostatní bozi, kteří dlíte v tomto městě, dejte mi krásu duše, když už krásy tělesné se mně nedostalo. A ti, kdo mají nejmenší potřeby, nechť se podobají bohům." Divadlo tehdy bylo úplně paf.

V.B. A to si to opakujete denně? Vidíte, jak jsem nemožný, já si nevybavím ani první větu, kterou jsem říkal čtyřistakrát. Tak neschopný, a jít k herectví... Pojďte si radši povídat o něčem, co si pamatuju.

J.K. A co si rád pamatujete?

V.B. V tomhle věku je asi logické, že si rád nostalgicky omílám své dětství. Bylo šťastné, pohodové, intenzivní, měl jsem moc krásnou rodinu. V životě už nebudu mít takový pocit bezpečí jako tenkrát.

J.K. Vzpomínáte na dětství, protože jsou tam city. Ze stejného důvodu si pamatuji já tu hru. To bylo zase mé dětství. Proto jsem říkal, že vy jste moje dětství. Jenomže vy jste toho od té doby hodně stihl, a já na vás jenom koukal.

V.B. To je všechno tak iluzorní. Mluvili jsme o tom, že ze mne vypadlo tak pět filmů, které mají právo na existenci. A zbytek nic. Není to poněkud nerentabilní, proplýtvaný a promarněný život? Mám pocit, že jsem nic neudělal.

J.K. Já teď pojedu zase do Prahy, jdu demonstrovat kvůli televizi. Chtěl jsem se zeptat, co tomu říkáte?

V.B. Podívejte se. Jsem osmdesátiletý člověk. Mám nevýhodu - nejsem zorientován. Dnes v osm hodin ráno jsem byl orientován svým synem o tom vašem včerejším vystoupení. Ale jinak se už nevyznám ve spoustě věcí. Zvlášť těch moderních. Mám takový vjem z dětství: Bylo mi asi pět, když jsem pásl kozy na Vsetíně u lesa. A najednou se nad horou Čup vynořilo letadlo a letělo za Zambošku. Vypadalo to, že letí přímo proti mně. Tehdy v roce dvacet pět trval let strašně dlouho. Byl jsem fascinován, nehlídal jsem kozy, a ony nečekaly.

J.K. Chcete říct, že rozvoj elektronických technologií je jako rozuteklé kozy, které nemůžete pochytat?

V.B. Mrzí mne, že jsem v tomto směru indisponován. Víte, já sice nemám nic proti uhynutí, protože jsem na to zvyklý a velice se na to už osmdesát let připravuji, na druhé straně ale člověku vadí, že mu nevědomosti a handicapy deformují život. Jsem po mrtvici. Možná, že jsem po mrtvici tak důsledně, že nemohu poznat, jestli jsem se stal větším volem.

J.K. Když si děláte srandu ze smrti a nemáte nic proti uhynutí - jak to bylo teď v nemocnici?

V.B. Asi jsem trochu jiný nebo extrémnější, že jsem si z toho, co nás všechny čeká, udělal takový žertovný souboj. Mám pocit, že smrtka chodí kolem té mé svíčky, ale říkám si, že má takové práce jinde, že ji ještě nemusí sfouknout. Ale smiřuji se s tím stavem. Myslím si, že být mrtvý může být docela žůžo.

J.K. Já si představuji, že to nebude daleko od spánku.

V.B. Myslím si totéž. Ale ne, že bych se vůbec ničeho nebál. Měl jsem tchyni, která deset let umírala a nevstala z postele. To bych jaksi nerad. Umírání může být naprostý kretén. To může být úplný vůl. A toho se bojím. Ale smrti samotné ne.

Zdroj: https://revue.idnes.cz/porad-se-stydim-a-je-to-dobre-d13-/lidicky.aspx?c=2000M298V02A