Paní Věra

Věra Plívová Šimková - moje osudová paní režisérka

Poprvé v životě jsem hrál malou dětskou roli právě u ní - ve filmu Káťa a krokodýl. Bylo mi dvanáct. Honorář za tenhle film byl moji první životní, hlubokou deziluzí. Odcházel jsem na natáčení s tím, že to je moje poslední cesta chudáka, než se domů vrátím jako boháč. (Moje tehdejší představa se příliš nelišila od některých představ současných dospělých)

Lišáci Myšáci byl pro mě přelomový film. Byl úžasný, že byl s koňmi, byl úžasný, že jsem mohl vypadnout na několik měsíců z odporného gymnasia, a je úžasný jako filmové dílo dodnes (bez ohledu na můj výkon).

Natáčení bylo v kraji paní Věry, v Podkrkonoší a probíhalo tak, jako každé natáčení s ní. Vedla režii urputně, zaníceně, vyžadovala autenticitu, opravdovost, ale i i odvahu.  (Trvala například na těsném průletu s koněm v trysku a ve vysokém sněhu - co nejblíž kamery. Když jsem se jí snažil vysvětlit, že kobyle se ke kameře nechce (měl jsem co dělat, ta klisna ovládla spíš mě, než já jí), tvrdošíjně se usmívala a opakovala: “Prosímtě, takhle tady s ní proletíš…!”

Často mi v podobných chvílích dávala najevo, že jsem asi podělanej kluk z Prahy, protože kluci na venkově se těsně kolem kamery běžně prohánějí. Já jí zase pravidelně opakoval, kde jsou ty její frajeři z venkova, když si nakonec musela vybrat mě, protože ty její venkovani na koni jezdit neuměli, a pokud ano, neřekli před kamerou holou větu. Byla tím pobavená, ale trvala na svém.

Sama vydržela co málokdo. Občas nechápala, proč každý den musíme jezdit na oběd (zdržení natáčení), když ona místo jídla lízala sněhovou kouli.

Byl jsem u toho, když jí kopl kůň pořádným švihem do stehna, sedla si na chvíli, hladila nohu (odmítla jet k doktorovi - zdržení natáčení) a zbytek dne odhodlaně kulhala a řídila natáčení.

Její odhodlanost, určitý despekt k osobní měkkosti (lidé z města - sama žila celý život na vsi), s brutálním tahem za svoji uměleckou představou.

Několik jejích filmů je nedostižně brilantních - i proto, že jako žánr dnes vlastně neexistují. (pekelně těžká práce s dětmi)

Když mě vyhazovali z gymplu (Lišáci), šla za mě na školu osobně orodovat, že toho mám teď hodně a proto nemám čas na zkoušky…

Na filmu Jak se točí rozmarýny jsem poznal Janu, která bylo moji první ženou.

Na filmu Krakonoš a lyžnici se nám s Janou narodil syn David - v době natáčení byl v ohrožení života a já z filmu musel odjet.

Říkal jsem paní režisérce, že další film s ní už bohužel nemohu dělat, protože každý společný film je pro mě tak osudový, že předpokládám, že při dalším bych zemřel já.

Měl jsem k ní celý život neskonalou úctu, nejen pro její režisérské schopnosti, ale i pro její vzácnou osobnost. Při natáčení jsem ji nikdy neslyšel mluvit o umění, ale vždycky jako byste spadli do opravdového příběhu, který právě vytvořila, a jehož vývoj řídila.

Přes všechnu vůli a odolnost nikdy neztratila jemně uchovanou ženskou křehkost, zasněný pohled na lásku, nejen mileneckou, na příběhy a osudy lidí,  z úchvatného pohledu dětské duše, kterou paní Věra bytostně milovala. Její filmy to nejen důsledně prozrazují, patří ke světové umělecké jedinečnosti.

Při jejím odchodu nemohu minout, že kdykoli vyslovíte jméno paní Věry, nesmíte opominou ještě  jméno její kolegyně, paní Drahuše Králové. To nebyla jen kolegyně, pomocná režisérka, byla to pozoruhodná další polovina osobnosti paní Věry, kdy při práci společně vytvářely tvůrčí a lidskou symbiózu, kterou jsem předtím a potom už nikdy nikde nezažil, ani neviděl.
Díky za vše, paní Věro!
14.10.2024